Lidé

27. května 2019

Architektka Nora Harper dorazila na Zlaté promoce po 50 letech až z Londýna

Nora Harper byla jednou ze zhruba 120 účastníků Zlatých promocí | Autor: Igor Šefr
Padesát let od promoce na Vysokém učení technickém v Brně si v sobotu 25. května 2019 připomenula i Nora Harper. Absolventka architektury z Fakulty stavební dorazila na slavnostní akademický obřad Zlatých promocí, který se konal v aule Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií, až z Londýna, kde od roku 1985 žije. V rozhovoru prozradila, jak vzpomíná na svou alma mater.

Proč jste se rozhodla pro studium na brněnské technice? A proč jste si zvolila architekturu?

Moje rodina bydlela v Brně už v době německé okupace a také za druhé světové války. Studium na univerzitě v Brně jsem si musela vybrat částečně z finančních důvodů. Byla jsem dítě z tzv. buržoazní rodiny, můj otec byl na počátku 50. let málem popraven. Rodiče ale měli kontakty na různé vysoce postavené komunisty, a tak jsem nakonec byla po mnoha přímluvách připuštěna k talentovým zkouškám a v roce 1960 jsem byla přijata na Fakultu stavební VUT. Mnoho mých přátel z basketbalu, jazzových klubů, divadel, galerií a ateliérů, které jsem navštěvovala, tehdy studovalo na brněnské technice. Protože jsem ale inklinovala nejen k technickým předmětům, ale také jsem měla vždy zájem o umění všeho druhu, bylo mi bližší studium architektury, než jen střízlivé stavebnictví. Navzdory politice, ignoraci členství v pionýru či jiné svazácké organizaci jsem byla na architekturu přijata.

Jak vzpomínáte na svá studia na dnešním VUT?

Studia byla rozhodně rozmanitá. V prvním společném ročníku jsem trávila půl roku ve škole a půl roku na stavbě. Díky tomu jsem se naučila plnit míchačku, asfaltovat, podbíjet a mám i výuční list zedník-zdič, který jsem nikdy nepotřebovala. Pamatuji si, že u zápisu byla jedna anglická studentka, která tehdy rovnou odjela zpátky do UK. Studovali s námi tehdy Kubánci, které jsme velmi litovali, hlavně v zimních měsících. V roce 1962 jsem se zúčastnila beánií, které byly oficiálně rektorem Medunou zakázány. Vedení školy mě nechalo policií identifikovat coby „buržoazní chuligánku“ a spolu s dalšími čtyřmi studenty příkladně potrestat vyloučením ze všech československých univerzit. Dostala jsem podmínku roční manuální práce, kdy jsem pracovala jako soustružnice v Tesle a také řídila tramvaj. Díky tomu vím, že každý může pracovat rukama, ale hlavou jen někteří. Později jsem se mohla do školy vrátit, ale znovu jsem ji přerušila v roce 1964, protože tehdejší manžel nechtěl, abych v těhotenství studovala. Kvůli tomu jsem musela opakovat talentové zkoušky. Později jsem opakovala i všechny společné stavařské zkoušky, jako statiku, mechaniku, matematiku nebo ocelové konstrukce, protože se mezitím změnil sylabus a náplň kurzu.

Můžete nějak přiblížit vaši cestu do zahraničí? Proč jste si vybrala zrovna Velkou Británii?

Nikdy jsem nechtěla emigrovat. Jako příslušnice střední třídy a později osamělá matka, existenciálně poučená o vlastní zodpovědnosti, jsem se nikdy nehodlala zabývat mstou, poučováním či trestáním jiných. Ani jsem nechtěla hledat osobní výhody, protože podle mě oportunismus trochu souvisí s českou povahou. Potkala jsem ale svého budoucího manžela, Angličana studujícího na Akademii umění v Praze, který se věnoval nástěnným malbám. Seznámili mě s ním kolegové a přátelé z okruhu chartistů a Václava Havla. Poté co jsem vedla technickou správu na Barrandově a projektovala, jsem pracovala v Národní galerii v Praze. Z důvodu sňatku se západním cizincem jsem ale byla propuštěna, a tak jsem se v roce 1985 rozhodla následovat manžela do Londýna. Později jsme se ale rozvedli.

Jaké byly vaše začátky v nové zemi?

Architektka Nora Harper s pamětním diplomem připomínajícím 50. výročí promoce | Autor: Igor Šefr
Jako český koncepční architekt jsem neměla ve svých 40 letech zdání o britských stavebních zákonech a regulacích. Začínala jsem prostě jako technická kreslička, a to mizerně placená. Ani reference od Dalibora Veselého mi nepomohly. Po telefonu mě Eva Jiřičná a Jan Kaplický ujistili, že měli začátky stejně těžké. Bohužel pracovat pro Rogerse, Fostera nebo Zahu Hadid nebylo možné, protože neplatili ani základní sazby a já musela platit půjčku na byt. Pracovat v architektonických týmech velkých společností jsem začala až v roce 1987 jako asistentka architekta. Po vypršení smlouvy jsem pak většinou odešla. Souběžně jsem pracovala o víkendech a v rámci půl úvazků v ateliérech a jako architektonický dozor na stavbách. Přesčasy jsem neměla placené. Nakonec jsem skončila v architektonickém ateliéru, který spolupracoval s londýnskou stavební společností, kde jsem pracovala na projektech pro Irsko či Německo. V těchto zemích jsem také mohla vykonávat praxi jako registrovaná architektka.

V Británii žijete už 34 let, můžete nějak obecně srovnat profil absolventa české a britské vysoké školy?

Školení architektů v UK je jiné. Po 3 letech bakalářského a dalších 3 letech magisterského studia musí absolvovat zkoušky RIBA, aby se stali registrovanými architekty. Pak teprve mohou mít vlastní praxi a jsou pojištění. Můj dojem je, že architekt je tu vždy služebníkem klienta, který si zaplatil. Detaily staveb jsou tak často opakovány a málokdo se odváží k nějakému netypickému prvku či designu. „Zaarchitektovat“ si může jen s osvíceným či ctižádostivým, vždy ale bohatým, klientem. Bohužel jde především o zisk, nikoliv o spolupráci či společné úsilí zachovat, zrenovovat nebo postavit nějakou budovu. Protože v malých ateliérech se snaží z finančních důvodů omezit spolupráci se specialisty, tak zde asistent architekta mnohdy supluje jejich práci.

Co byste vzkázala současným studentům, kteří třeba zvažují odchod do zahraničí?

Dnes jsou informace všude dostupné. Kdo se chce stát expertem v nějaké konkrétní části navrhování staveb, tak ať určitě zůstane ve svém oboru a na jednom stálém místě. Kdo je ale zvídavý, má výdrž, odvahu, pokoru a chce se stále učit novým věcem, ať jde do zahraničí. Pro mě to byl trochu nechtěný osud, který potřeboval velkou vytrvalost.

(rdk)

Témata

Související články:
Meditace? Kdepak, s Dalajlámou tvrdě pracujeme, říká doktorand Jiří Sázel
Útulny z FAST se probojovaly do finále mezinárodní stavební soutěže
Malíř Václav Kočí rád mění řád. V písmu i architektuře
Pasivní dům: stavba je dražší maximálně o patnáct procent
Plasty v Antarktidě stárnou jinak. Unikátní výzkum zjišťuje proč