Lidé

25. května 2015

Pulicarova cena: Za knížku, kterou napsal, graficky upravil a vydal, i když sám jiné nečte

Kdo by očekával, že publikace oceněná v rámci soutěže Nejkrásnější české knihy bude vizuálně opulentní a výpravná, bude možná trochu zaskočen. Práce Martina Pulicara, loňského absolventa FaVU VUT v Brně, má velikost notýsku, sytě červenou vazbu s nalepeným „piškvorkovým“ křížkem, uvnitř pár ilustrací, černobílé fotografie a stylizované mapy, podle nichž k cíli nedojdete.

Popisy míst představujících odvrácenou stranu Brna vás ale chytí od prvních stránek, které vás zavedou na maják nad mokřadem, a nepustí, dokud neprojdete do desáté, poslední kapitoly – k hotelu Přehrada. Pak taky budete na poslední straně plně souznít s lakonicky vyjádřeným kodexem všech podobných objevitelů, kteří dokumentují, ale nedávají křehká a vzácná místa všanc: Neničte to… vy pi*e.

Vy sám se cítíte víc jako spisovatel, nebo designér?
Spisovatel určitě ne, spisovatelskou ambici v tom nehledejte. Každopádně vnímám váhu té knížky i energie, která se do celého projektu vložila, mnohem víc v obsahu než ve zpracování. Takže, byť to říkám z pozice designéra, pro mne je mnohem důležitější záznam genia loci a toho, co se na těch místech stalo, než to, jak ta knížka ve výsledku vypadá.

Asi trochu zbytečná otázka, protože je jasné, že k Brnu máte silný vztah. Nicméně: Jste z Brna?
Jasně, narodil jsem se na Obilňáku.

Martin Pulicar | Autor: Petr Marvan

Jak dlouho jste nosil v hlavě nápad na svoji knihu?
Běžně nepřístupná místa prolézám už od základky, zájem o to téma je tedy dlouhodobý. Ale nápad, že budu právě tohle zpracovávat jako diplomku, přišel vlastně hrozně pozdě. Nejdřív měla vzniknout jen jakási skládací mapa, která by těch míst obsahovala sice víc, ale klouzala by hodně po povrchu. Naštěstí ve stejné době vznikl brněnský Use-it a mně v tu chvíli došlo, že by byla naprostá blbost jít v tomhle smyslu podobným směrem. Jsem hrozně rád, že se to nakonec rozleželo do formy knížky a já dostal rok na dotažení do konce.

Podle jakého klíče jste místa vybíral?
Původně jsem chtěl zmapovat odvrácenou stranu Brna obecně. Postupně mi ale došlo, že by bylo spíš na škodu míchat některá místa dohromady, a výběr se ustálil jen na těch, která jsou nějakým způsobem nepřístupná, zakázaná, oplocená, na která je prostě těžké se dostat. Místa, která i v dokonale zmapovaném Brně zůstávají bílými ostrůvky a na mentální mapě mnoha lidí by mohla být označena „hic sunt leones“. To se stalo definicí výběru, který určitě není kompletní a ani se jím nesnaží být.

Chtěl jste postihnout ještě nějaká místa, na která jste se nedostal?
Pár takových je. Na některá jsem se nedostal doteď, jiná do doby, než se knížka dokončila, z brněnské mapy zmizela. U jiných jsem zase postupně zjistil, že toho o nich nenapíšu tolik nebo v takové formě, aby to do knížky zapadlo. Jiná místa zase – třeba jako Vlněna nebo Zbrojovka – jsou už relativně dost exponovaná a nic nového se o nich z mého pohledu napsat nedá.

Věděl jste dopředu, že v těch zdánlivě opuštěných a nepřístupných lokalitách narazíte také na lidi?
Někde jsem s tím vyloženě počítal. Třeba na seřaďovacím nádraží v Maloměřicích jsem čekal, že mě hned někdo vyhodí, když si nedám pozor. Nakonec jsem strávil asi tři hodiny v řídící věži a bavil se s místní směnou. Jinde se lidi zase zjeví, ani netušíte odkud. Na Stránské jsme takhle narazili na volající hlasy a až po pár zmatených větách a přestřelce baterkami vyšlo najevo, že to jsou policajti, kteří tam hledají nějakého sebevraha. Jinak stopy po lidech jsou zřetelné úplně všude. Je to jen otázka času, kdy a koho tam potkáte. A většinou to setkání stojí za to.

Které ze setkání pro vás bylo nejcennější?
Určitě s člověkem z podchodu pod maloměřickým překladištěm. Vlezete do díry zakouřené od spáleného papíru, je jasné, že tam někdo přebývá, myslíte, že na vás někdo vyletí, protože mu lezete do bydlení… Ale chlapík byl strašně vstřícný, chtěl si se mnou povídat, vysvětlit mi vše o tom nádraží, kde desítky let pracoval, stejně jako jeho otec. Párkrát jsem se za ním ještě stavil, donesl mu kafe, on mi půjčil 40 let starou kroniku toho nádraží. Mezitím vykládal různé historky z komunistických lágrů…

Lidé, o nichž se v knize píše, dostali svůj „autorský“ výtisk, nebo ani nevědí, že se stali literárními postavami?
Ne, o knížce nevěděli. Nechtěl jsem tam chodit jako nějaký novinář, nedošlo by k tomu syrovému kontaktu, zapřeli by se. Ale zanést jim knížku chci, vrátnému pod Hády a do tunelu ji ponesu určitě. Netuším, jak na to budou reagovat. Každopádně je to záznam mých zážitků na určitých místech a ty lidi z nich nejde vystříhat, protože sehráli ústřední roli. Tak uvidíme.

Které z míst vám nejvíc učarovalo?
Nejde říct, které nejvíc, každé trochu jinak. Vila Rudolfa Hošny je bizarní barák, a to jsem se tam dostal až v době, kdy byla v dezolátním stavu. Ale dozvuk mramorových sloupů a kůži obšitého zábradlí, zrcadlové stěny v koupelně – to je dodnes fascinující. Je to ale úplně jiný typ zážitku, než když třeba vlezete do Stránské skály, což je čistě přírodní věc. Sednete si, zhasnete světlo, totální tma, přemýšlíte nad tím, jak tu tisíce let zpátky pralidi křesali první oheň a přetlačovali se o ty jeskyně s medvědy. Strašně silný pocit. Vyšplhat si na ochoz komína bez jištění je zase něco úplně jiného. Žádné z těch míst nemá zlatou nebo bramborovou medaili.

Měl jste někdy strach?
Strach mám z jiných věcí, tady je to vždycky spíš přehnaná opatrnost. Když jsme lezli na komín v Králově Poli, víte, že když uklouznete na žebříku, je konec. Na Stránské jsem zase věděl, že kdyby se mi baterka už nerozsvítila, z toho členitého prostoru nenajdu nikdy cestu zpět. Každopádně jednou to se mnou hodně zamávalo. Lezl jsem do staré továrny na Ponavě, byl jsem už hodně hluboko v areálu a stál uprostřed velké haly. Z ničeho nic se za mnou ozval štěkot. Otočil jsem se, zamrzl a jen koukal, jak se na mě z konce haly řítí obrovský medvěd v psím kostýmu. Tak hrozně nahnáno jsem asi nikdy neměl. Po vteřině, která pro mě trvala hodinu, se mi rozsvítilo a utíkal jsem jako ještě nikdy. Slyšel jsem ho pořád blíž a blíž za mnou, bylo to strašný. Na poslední chvíli jsem se převalil přes plot a v duchu děkoval člověku, který ho tam postavil. Došel jsem domů, dostal horečku a usnul na třináct hodin. To už bych zažít nikdy nechtěl.

Před grafickým designem na FaVU VUT jste studoval kartografii, vědu založenou na dokonalé přesnosti. Vaše mapy v knize ale asi nikoho nikam nedovedou.
A to je přesně ten účel. Knížka stojí na takové divné schizofrenii. Na všech těch místech je skvělé právě to, že jsou relativně málo navštěvovaná. Jakékoliv zamíření světla na ně přitáhne víc lidí, což ta místa dál degraduje a rychleji podléhají erozi. Adam Nehudek, který na svých stránkách www.kafelanka.cz takové lokality popisuje, tam dlouho míval přesnou mapu, kde je najít. Pak si všiml, že do půl roku byly na každém nově zveřejněném místě naházené odpadky a návštěvníci rozmlátili vše, co šlo. Tak mapu ze stránek stáhl – a přesně o to jde i tady. Nechtěl jsem popisovat místa úplně anonymně, ale také jsem nechtěl určit souřadnice, aby si tam každý mohl dojet taxíkem s rukama za hlavou. Ty mapy v knize jsou spíš jen ukázaní prstem, když se vás někdo zeptá, jak se dostat na autobusák. Samy podtrhují těžkou dostupnost těch míst a charakter celé knížky.

Vstoupit do fotogalerie

Mimochodem, sto knih jste prý chtěl poschovávat po Brně, zcela náhodně, bez návodu, kde hledat… Budete si ověřovat, zda je někdo našel?
Některé schované už jsou a další přibudou. To ověření si udělám spíš ze zvědavosti, náhodně, když budu mít cestu okolo. Ale beru to tak, že ty knížky si už žijí svým vlastním životem, nechci je chodit pravidelně kontrolovat a vyvozovat z toho závěry. Je to trochu podobné jako s těmi místy samotnými: celý život kolem nich procházíte, ale málokdo se vydá dál. Když někdo najde knížku v černém obalu, je na něm, jestli ji nechá ležet, rozbalí, vyhodí nebo třeba někomu dá. Nechci nad tím nijak dohlížet, dělat z toho nějakou hru s pravidly. Je přece skvělý pocit objevit úplnou náhodou něco nečekaného.

Budou někde knížky i v prodeji?
Vydáno je 300 kusů, pár výtisků se čas od času objeví v knihkupectví ArtMap v Moravské galerii. Cílem ale není náklad úspěšně rozprodat a vydělat na tom, kvůli tomu ta knížka nevznikla.

Vloni jste úspěšně absolvoval grafický design na FaVU VUT, čemu se věnujete nyní?
S kamarádem máme svoje malé studio a věnujeme se informačnímu designu. Řešíme hlavně mapy, datovou vizualizaci. Je to vlastně průnik kartografie a grafického designu.

Proč jste volil právě grafický design?
Na kartografii tady v Brně mě štvalo, že vizuální stránka nikoho pořádně nezajímala. Přitom vizualita je pro mapu naprosto zásadní. Je důležité, jak vypadá, protože to je styčný bod mezi informacemi, které obsahuje, a člověkem, který z ní informace získává. Bez toho, aniž by člověk aspoň trochu pronikl do principů grafického designu, to prostě pořádně dělat nejde. Ve výsledku mě spojení obou oborů baví úplně nejvíc.

Jaká je z vašeho pohledu nejkrásnější česká kniha, a nemusí být jen z loňské produkce?
Hodně se mi líbí Myslet město, hlavně tím, jak dobře může vypadat odborná publikace, ve které jsou nasypané hromady map a grafů, aniž by to ohrozilo obsah. Nebo knihy od Adély Svobodové jsou naprosto bezvadně zpracované. Ale na nějaké absolutní hodnocení fakt nemám, protože kniha je ve výsledku přeci jen o obsahu. A já paradoxně vůbec nečtu. Můj kamarád tvrdí, že jsem z jeho okolí jediný, kdo pořádně nepřečetl žádnou knížku, ale jednu stihl vydat.

Bude mít kniha Hic sunt leones pokračování?
Určitě bych chtěl, už proto, že část materiálů zůstala. Téma odvrácené strany a bílých míst na mapě mě hodně baví a dá se pojmout z různých úhlů. Hic sunt leones nabízí lokality, které vyčnívají, protože se na ně dá hůř dostat. Existují ale další místa po městě, které jsou pro mnoho lidí oblasti „hic sunt leones“, přitom se tam odehrávají hodně zajímavé situace, ve kterých figurují ještě zajímavější lidi.

(jih) 

TémataFakulta výtvarných umění ocenění absolventi umění & architektura

Související články:
V mezinárodní soutěži architektů a designerů uspěly i tři absolventky VUT
Spojili beton s módou. Pod značkou Industry Jewels vyrábí unikátní betonové šperky
Diplomanti z FAVU se loučí závěrečnou výstavou. Většinu děl lze koupit
Výstava Loučení je intimní zpovědí o odchodu člověka
Důležité je znát prostředí, pro které produkt navrhuji, říká držitel Red Dot Award 2017