Sport

17. dubna 2015

Stačí špatný odpal a auto u stadionu je bez předního skla. Občas se to stane, říká baseballista Michal Ondráček

Michal Ondráček při zápase. | Autor: archiv M. Ondráčka

Snažím se neplýtvat časem, tvrdí o sobě Michal Ondráček. Nemá jinou možnost, musí totiž skloubit studium průmyslového designu na VUT s vrcholovým sportem. Od roku 2008 hraje baseball za Draky Brno, kteří v české extralize nemají konkurenci. S obojím, designem i baseballem, chce pokračovat i po skončení školy. Věří, že to zvládne.

Hrál jste jako dítě špačka?
Ano, na táboře.

Vy víte, co je to špaček? To jsem nečekala.
Je to něco mezi kriketem a baseballem.

Takže vás baseball zajímal od mlada? Sbíral jste kartičky s hráči?
Sbíral, jasně, ale až poté, co jsem baseball začal hrát. Dostal jsem se k němu přes atletiku a fotbal. Když jsem chodil do třetí třídy, vznikla v Brně malá baseballová liga. Zkusil jsem to a hned mě to chytlo. Začínal jsem u Hrochů Brno, ale nehráli extraligu, tak jsem přestoupil do Draků Brno.

Zůstaly vám dodnes sportovní vzory z kartiček?
Samozřejmě, ti hráči, které jsme na nich objevili, jsou aktivní dodnes. Mnozí z nich jsou legendy nejvyšší americké ligy.

I vy jste hrál v Americe.
Ano, rok, hrál jsem univerzitní ligu v Oklahomě. Moc se mi tam líbilo a byla to zkušenost k nezaplacení. V Americe má sport velkou váhu, je v mnohem větším souladu se školou, obecně ho tam považují ze součást výchovy. Škoda, že to tak není u nás.

Proč jste tam byl jen rok?
Zatímco v baseballu to bylo obrovsky přínosné, ve škole naopak. Musel jsem přerušit studium na VUT a na tamní škole se vrátit o dva roky zpět. Takže jsem pak řešil, jestli studovat čtyři roky něco, co tady zvládnu dokončit za dva. Domů jsem přijel i proto, že hraju za Draky Brno, kteří dalece převyšují českou ligu. Zjistil jsem, že úroveň tréninku a přístupu je tady podobná jako v Americe, takže mi to tam nedávalo zase o tolik víc, abych kvůli tomu musel žít tak daleko od domova. Nechtěl jsem být tak dlouho bez rodiny a přátel.

Čím to je, jsou Draci na tak špičkové úrovni?
Na začátku zlaté éry vedl náš tým americký trenér Geoff Samuels, který nás nakopl. Začal s hráči jednat jako s profesionály a dal dohromady pořádný tým. Ve stejném duchu nás vede současný trenér Arnošt Nesňal. V minulých patnácti letech jsme absolutně neměli konkurenci, ale teď už se na nás začínají dotahovat jiné týmy, hlavně pražská Kotlářka.

Proč ztrácíte náskok?
Čím dál víc mladých hráčů odjíždí na zkušenou do Ameriky. Tam hrají baseball od rána do večera, zažívají dril, takže když se po dvou třech letech vrátí zpět, jsou to profíci, opory týmu.

Získává podle vás baseball mezi lidmi na oblibě?
Myslím, že ano. Podle mě je ale problém v tom, že pravidla zná málo lidí. Tím pádem baseball nesledují, protože samozřejmě nemá smysl sledovat něco, čemu nerozumíte.

Kolik diváků chodí na zápas?
Na základní část moc ne, což je jasné, protože, když hrajeme šest hodin v kuse, tedy dva zápasy za sebou, tak tam málokdo vydrží sedět. Většinou jen kamarádi a rodina. V play-off už je to jiné, to bývá na tribunách i tři sta lidí.

Kolik kilometrů naběháte za zápas?
Přesně vám to neřeknu, ale určitě je to několik kilometrů.

Býváte často zranění?
Ani ne, baseball není kontaktní sport, jen když se kradou mety nebo když někoho trefí nadhoz. Ale občasná zranění k tomu patří, bez nich by to byla nuda.

Zamíří někdy míč mimo pole, mezi diváky?
Stává se to. Ale že by někoho zranil, o tom nevím. S auty to bývá horší. Když u stadionu špatně zaparkujeme, míváme sem tam rozbitá zrcátka nebo okna.

Jakou rychlostí míč letí?
Nejrychleji hází nadhazovači. V naší lize zvládnou kolem 135 kilometrů v hodině, ve světě je to ještě o dvacet kilometrů rychlejší.

Jak často býváte na hřišti?
Teď před začátkem sezony každý den. Od čtyř hodin. Zápasy máme o víkendu, zezačátku jsou v sobotu dva, v neděli jeden, pak už jen dva za víkend.

Stíháte to dohromady se školou?
Bez individuálního plánu by to nešlo. Snažím se hodně pracovat po večerech a neplýtvat časem. Taky toho dělám co nejvíc v zimě, kdy není sezona. Teď to mám hodně náročně, protože jsem v pátém ročníku a čeká mě diplomka.

Co přesně studujete?
Průmyslový design, tedy architekturu věcí. Moc mě to baví.

Co po škole? Design, nebo sport?
Oboje. Vážím si toho, že v Austrálii a Evropě se dá aktivně hrát až do čtyřiceti let. Vidím to na starších spoluhráčích, že se to dá zvládnout. 

Kateřina Konečná

Vstoupit do fotogalerie

TémataFakulta strojního inženýrství studenti sport

Související články:
Basketbalem se v Česku nedá uživit, proto je dobré mít i zadní vrátka, říká Michal Jedovnický
Přes den nebe a země. Společně se setkávají pod hladinou
Skloubit vrcholový sport se studiem vyžaduje obrovskou vůli, říká profesionální veslař
Historický kostým jde do desetitisíců korun. Student VUT ho šil rok
Kuřecí křidýlka létají nejrychleji. Na soutěži předvedla parádní debut