Téma

1. července 2015

Nerealizované projekty jsou mnohdy zajímavější než jejich realizované protějšky, míní autor knihy „Brno postavené nepostavené“

Dům na ulici Kopečná od studia DRNH

Jednou z žádaných publikací Nakladatelství VUT v Brně VUTIUM je i kniha Brno postavené nepostavené, která vyšla na podzim loňského roku. Její autor Ondřej Stehlík si předsevzal zmapovat nerealizované projekty známých brněnských architektů a seznámit s nimi veřejnost. Projekt zahrnuje ve výsledku 37 nerealizovaných staveb, které zůstaly pouze v plánech a v myšlenkách architektů. Autor je absolventem Fakulty architektury VUT v Brně, kde dokončuje doktorské studium.

Pane architekte, jak jste přišel na myšlenku zabývat se nerealizovanými projekty a jaký byl klíč k finálnímu výběru?
Nerealizované projekty jsou mnohdy zajímavější než jejich realizované protějšky. Jsou to možnosti, sny a vize architektů, často ještě velmi banální a neovlivněné komplikovanou realitou, která se později podepíše na každém realizovaném návrhu skoro stejnou měrou jako autor sám. Přišlo nám tehdy s mým otcem, profesorem Milanem Stehlíkem, že je škoda, aby se na takovéto zajímavé práce pouze prášilo v archivech a nikdo o nich nevěděl. Oslovil jsem postupně většinu známých brněnských architektů, aby se o své zapomenuté projekty podělili s veřejností. Samozřejmě výsledný výběr je nakonec jen špičkou ledovce všech možných projektů, které v Brně za poslední epochu vznikly.

Publikace mapuje z větší části projekty, které se zrodily za minulého režimu, kdy bylo možné, řečeno s nadsázkou, prakticky cokoliv, o čemž svědčí i některé příběhy z vaší knihy. Co je nejčastější příčinou neuskutečnění schváleného projektu v současné době?
Je potřeba si uvědomit, že naprostá většina starších projektů byla zpracovávána pro město, stát nebo pro státní podnik. Po revoluci to byli převážně soukromí investoři, kteří zadávali a zadávají zajímavé projekty. A právě v bouřlivé porevoluční době byla „úmrtnost“ firem a investorů poměrně vysoká, což se projevilo i na stopnutí velké řady staveb shrnutých v mojí knize. Samotnou kapitolu poté tvoří architektonické soutěže vypsané městem nebo státními institucemi, které se nikdy nedočkají fáze realizace, a zůstanou tak pouhým snem.

O kterém ze zmíněných projektů jste osobně přesvědčen, že je ho největší škoda?
Každopádně to byl projekt „Karfíkova mrakodrapu“ pro obuvnického magnáta Baťu. Je zajímavé si uvědomit, že již za první republiky mohlo mít Brno svůj první mrakodrap. Ten mohl už tehdy ukázat směr, kterým se v Brně dalo vydat, směr, na nějž se někteří tvůrci dnes snaží navázat, ovšem naprosto bez podpory města. Dnes nám mrakodrapy vyrůstají v „území nikoho“, bez dostatečné infrastruktury a kontaktu s městským centrem.

Která z realizovaných porevolučních staveb je vám v Brně nejbližší, pokud taková je, a kterou naopak považujete za odstrašující příklad?
Mám rád bazén na Kraví Hoře od atelieru DRNH, je už sice trochu starší, ale jde každopádně o jeden z nejlepších příkladů staveb v Brně z poslední doby. Těším se i na dokončení bytového komplexu na Lidické u Lužánek, bude to stavba, kterou se architekt Martin Rudiš zapíše nesmazatelně do dějin brněnské architektury.

Odstrašujících příkladů je bohužel víc, ale mám radost, že i veřejnost dává často architektům za pravdu. Že stavby, jako Velký Špalíček, Katastrální úřad u bývalého Prioru, nebo i některé stavby pod Palackého vrchem neměly nikdy vyrůst. Nebo na ně alespoň měla být vypsána architektonická soutěž, která by zaručila alespoň nějakou kvalitu díla. Uvidíme, v jakém světle se ukáže nové vedení Brna a kolik architektonických soutěží se v jeho funkčním období uskuteční.

Má smysl, aby byl kvalitní, ve své době nedoceněný projekt realizován v jiné době jiným tvůrcem?
Stavby vznikají pro předem dané místo, vycházejí z místních okolností a svým konceptem na ně často reagují. Jde o citlivou tvůrčí činnost, která je navíc velmi úzce svázána s dobou, kdy daný projekt vzniká. Proto na nás vždy působí stavby dodělávané později anebo někým jiným jako dinosauři z jiné doby. Každá stavba dostane svou možnost jen jednou, a pokud se někdo snaží oživit starý, „krásný“ projekt, nejlépe ještě na jiném místě, většinou to nedopadne dobře.

Sám už máte vlastní architektonické studio – máte tedy i zkušenost, jaké to je obeslat soutěž a neuspět? A je v takovém případě lepší se smířit a zapomenout, nebo je možné použít neoceněnou myšlenku v jiném projektu?
Velcí lidé umějí prohrávat. Často není jednoduché se s tím smířit, ale na světě jsou i horší věci a život jde prostě dál. Jsem přesvědčen, že je dobré pokaždé začít nanovo s čistým papírem, než se za každou cenu snažit recyklovat staré nápady. Architektura mě baví, a proto je pro mě výzvou raději vymýšlet stále nové a další věci, než oplakávat ty staré a nerealizované. Ovšem i ty mají svůj příběh, a na ty by se nemělo zapomínat.

Máte na knihu ohlasy od svých kolegů architektů?
Mám, jsou vesměs kladné. Jde o to, že jsem se pustil do neprobádaných vod a rozhodl se publikovat projekty, na které by se jinak zapomnělo, nebo by se o nich nikdo nikdy nedozvěděl. Samozřejmě jejich výběr je omezený, ale nebylo by možné obsáhnout v jedné publikaci kompletní řez tvorbou architektů několika generací spjatou s Brnem. Jde spíše o ochutnávku toho nejšťavnatějšího z pootevřeného šuplíku.

Pokud uvažujete o nějakém dalším literárním počinu, na jaké téma by to bylo tentokrát?
Rád bych v budoucnu zmapoval nerealizované stavby kompletněji a podrobněji. Na něco takového si ale netroufám sám, chtěl bych zapojit do této problematiky více odborníků, aby tentokrát už byl výsledek skutečnou mapou tvorby architektů v našem městě.

Jana Novotná

Vstoupit do fotogalerie

TémataFakulta architektury absolventi umění & architektura

Související články:
Žďár nad Sázavou by mohl do deseti let změnit podobu. Za návrhem stojí absolvent VUT
V mezinárodní soutěži architektů a designerů uspěly i tři absolventky VUT
Známky nejsou vypovídající. Portfolio je naší hlavní vizitkou, říká mladý architekt
Absolventka architektury se dostala do prestižního světového výběru Archiprix
Výstava Právo na zeleň mapuje fenomén urban gardeningu