Lidé

29. října 2022

Dvacet let života jsem zapomněla, dostala jsem ale druhou šanci – říká po mrtvici absolventka FP VUT

Navzdory vážnému hendikepu Eliška vystudovala vysokou školu a vede rodinnou firmu | Autor: Radek Koudela
U cévní mozkové příhody hrají roli minuty – čím rychleji se člověk dostane do nemocnice, tím nižší je riziko smrti či trvalých následků. Elišku Novákovou odvezli na sál až po 9 hodinách. „Nehýbala jsem se a nemluvila. Lékaři rodičům řekli, že budu už jen ležet a koulet očima. Máma ale přinesla slabikář a začaly jsme od začátku,“ vzpomíná na první týdny po mrtvici absolventka FP VUT. Už v nemocnici se dokázala postavit na vlastní nohy, rok po události přešla Malou Fatru a poté úspěšně vystudovala bakaláře. O svém „druhém“ životě s hendikepem píše i blog.

Pamatujete si ten den, kdy jste měla před 9 lety mrtvici?

Útržkovitě. Bylo devět hodin ráno a já byla sama na studentském bytě. Zavadila jsem o stůl, spadla na zem a začala plakat. Pak mám výpadky paměti. Ocitla jsem se před domem bez klíčů. Šla jsem proto do školy za spolubydlícími, tehdy jsem studovala Mendelovu univerzitu. Bylo to asi kilometr daleko a nechápu, jak jsem to dokázala ujít. Cestou jsem se motala, asi to vypadalo, že jdu z flámu. Příznaky opilosti a mrtvice jsou podobné – povislý koutek, špatná artikulace, zmatenost a zakopávání. U školy jsem počkala na holky z bytu a snažila se jim vysvětlit situaci, ale nedokázala jsem mluvit. Doprovodily mě domů a já to chtěla celé zaspat.

Nechtěla jste jet do nemocnice?

Nejdřív ne. Zdravotní problémy jsem měla už půl roku před mrtvicí. Trápily mě bolesti kloubů, břicha a horečky. Lékaři mě ale pokaždé poslali domů s tím, že jsem prakticky zdravá. A tak jsem si to začala myslet. Nechtěla jsem jet do nemocnice, aby mi zase řekli, že mi nic není. Holky ale přesto zavolaly sanitku, to už byly asi dvě hodiny odpoledne. V sanitce se nezachovali správně. Mysleli, že jsem opilá a že mě z nemocnice beztak povezou na záchytku. Dostat ve dvaceti mrtvici není běžné, takže záchranáři nerozpoznali příznaky. U mrtvice jde o minuty – každou minutu odumírají tisíce mozkových buněk. Já se nakonec na sál dostala v šest hodin večer. Devět hodin po příhodě, což je úplná katastrofa.

Co se pak dělo na operačním sále?

Lékaři přemýšleli, jestli mi mají otevřít hlavu. Ale to bych měla ještě větší hendikep. Rozhodli se proto aplikovat sondu přes tříslo a rozpustit sraženinu v tepně. Zabralo to, ale už bylo pozdě a zanechalo to doživotní následky. A to byl jen začátek. Po 14 dnech konečně zjistili, co mrtvici způsobilo. Měla jsem na srdíčku bacil vytvářející sraženiny, které cestovaly po těle a usadily se v tepně. Čekala mě náročná operace, kdy mi rozřízli hrudník, napojili mě na mimotělní oběh a srdce ošetřili. Tři dny po operaci jsem se nesměla pohnout, aby kosti dobře srostly. Kdybych operaci nepodstoupila, hrozila mi brzy druhá mrtvice. Ta už by byla fatální.


Jak dlouho jste musela zůstat v nemocnici a v jakém stavu?

Asi dva měsíce. Nemluvila jsem a lékaři řekli, že budu jen ležet a koulet očima. Co jsem se za dvacet let života naučila, to jsem zapomněla. Máma ale přinesla slabikář a začala mě učit jazyk. Už v nemocnici jsem se postavila na vlastní nohy a udělala pár kroků. Pak jsem jezdila po různých léčebnách, navštěvovala fyzioterapie, rehabilitace a logopedy. Do prvních lázní jsem nastupovala na úrovni dítěte z mateřské školky a opouštěla je asi jako deváťák ze základky. Pořádně mluvit jsem se naučila až na vysoké škole, když jsem začala studovat Fakultu podnikatelskou na VUT.

Jak se vám v takovém stavu podařilo udělat přijímačky na vysokou školu?

Řekla jsem si tehdy, že lázní už stačilo a že chci být jako moji vrstevníci. Přátelé, kteří se mnou dál kamarádili a dokončovali bakaláře a inženýry, mi hodně pomáhali. Nikdo moc nevěřil, že bych se na vysokou mohla dostat. Ale neodrazovali mě, protože jsem zaměstnávala mozek, což je po mrtvici důležité. První rok jsem se nedostala nikam, i když jsem se hodně učila. Povedlo se to až na podruhé, kdy jsem se přihlásila na Fakultu podnikatelskou VUT přes program pro hendikepované.

Hodně mi tehdy pomohlo centrum Alfons. Byla jsem pomalejší – když spolužáci s testem končili, tak já byla v polovině. Dostala jsem proto více času na zkoušky. Měla jsem individuální plán, konzultace s psycholožkou a výpomoc korektorky, která mi upravovala eseje. Psát jsem se už trochu naučila, ale věty jsem neskládala gramaticky správně.

Měla jste někdy chuť to vzdát?

Vůbec. Procházela jsem z jednoho ročníku do druhého, až jsem byla u státnic. Mrtvice totiž v mozku zasáhla nejen moje pohybové centrum, ale i centrum emocí. Dlouhou dobu jsem tak necítila strach ani obavy. Byla jsem obklopena lidmi, kteří mi dávali šanci. Byli veselí a dělali, jako by se nic nestalo. Do svého druhého života jsem tak vstoupila vysmátá. Procházela jsem se ve tři ráno po lese a říkala si, čeho se tak lidi asi můžou bát.

Během osvětové kampaně spolu s Felixem Slováčkem, kterého také zasáhla mrtvice | Autor: Archiv Elišky Novákové
Jaké další následky mrtvice zanechala?

Jsem hendikepovaná – mám omezenou motoriku v ruce, hůře ovládám nohu a mám vychýlenou polovinu těla. Pomaleji se vyjadřuju, rychleji se vyčerpám a musím denně cvičit, abych se udržela v kondici. Ušla jsem ale velký kus cesty a postupně se můj fyzický i mentální stav zlepšil. Už rok po mrtvici se mi podařilo přejít Malou Fatru, a to přesto, že lékaři v nemocnici mysleli, že už se nezvednu.

Jaké to bylo s takovým fyzickým hendikepem?

Náročné. Jenže jak jsem měla poškozené centrum emocí, nedošlo mi, jak strašné to může být. Vláčela jsem za sebou trochu nohu a polovinu těla jsem tehdy měla zborcenou. Ke konci mi kamarádi museli nést krosnu. Když jsme šli z kopce dolů, tak jsem pořád padala, protože se mi noha začala podlamovat. Kamarádi si ze mě dělali legraci – ať toho padání nechám a pořád na sebe neupozorňuju. Vždyť oni vědí, že jsem hendikepovaná. Jejich podpora a humor mi moc pomáhaly. Na konci výletu mě každý držel z jedné strany a jistili mě. Společně jsme to zvládli.

Šla byste tedy Malou Fatru znova?

Rozhodně ne. Centrum emocí už se mi od té doby postupně obnovilo, takže mě ta představa děsí. Ale jsem za přátele moc vděčná. Všude mě brali s sebou, dělali jsme si z hendikepu legraci, a to mi moc pomáhalo. Necítila jsem se kvůli svému postižení vyčleněná, na což jsem pak v realitě narážela.

Proto jste o životě s hendikepem začala psát blog Holka s handicapem?

Ano. Po studiích jsem odjela na chvíli dobrovolničit do zahraničí, abych se znovu naučila angličtinu. Vrátila jsem se těsně předtím, než zavřeli hranice kvůli covidu. Uvízla jsem doma a uvědomila si, že se nikde moc nepíše o životě po mrtvici. A tak jsem se rozhodla ukázat svůj příběh a dokázat, že i postižený člověk může žít plnohodnotný život.

Hendikepovaní a nehendikepovaní nevědí, jak spolu komunikovat. Chci nechat lidi nahlédnout pod pokličku. Jsme úplně normální lidi a není potřeba nám pořád s něčím pomáhat a nabízet pomoc. Když budu chtít pomoc, tak si o ni řeknu. Na blogu píšu i o českých osvětových akcích, které zvyšují informovanost o mrtvici. Blog funguje tři roky a čte ho teď 4 a půl tisíce měsíčně.
Eliška spolu se sestrou, která jí pomáhala s korekturami prvních článků na blog | Autor: Radek Koudela
Jak se vám po dostudování školy dařilo najít práci?

Špatně. Na škole vám vždy pomohou, ale pak už jste na to sami. Nechtěli mě vzít ani na rozdávání letáků v supermarketu, protože jsem moc pomalá. A pak se jednoho dne táta zeptal, jestli nerozšíříme podnikání. Založili jsme firmu Ze stodoly a lisujeme za studena oleje. Já ji čtvrtým rokem řídím a splnil se mi tak celoživotní sen – dělám přesně to, co jsem chtěla a vystudovala. Chci ale zlepšit situaci hendikepovaných na trhu práce, proto spoluzakládám nadaci JE TO OK. Bude pomáhat lidem s postižením, aby získali plnohodnotnou práci.

Je alespoň v něčem váš život poté, co se vám přihodilo, lepší?

Já jsem o většinu vzpomínek přišla, takže nemám srovnání se životem před. Ale řekla jsem si, že se pokusím z toho vyždímat maximum. Se svým životem jsem spokojená. I když vím, že musím chodit na fyzioterapie, moje tělo mi přestane sloužit mnohem dřív a nemůžu dělat totéž co zdraví lidé. Ale dostala jsem druhou šanci žít a snažím se to užívat plnými doušky.


(mar)
Světový den mozkové mrtvice se koná každoročně 29. října | Autor: Archiv Elišky Novákové
S rodinou založila Eliška firmu Ze stodoly, kde lisují za studena oleje | Autor: Radek Koudela
Vstoupit do fotogalerie

Témata

Související články:
Miroslav Michalko: Baví mě rozjíždět nové projekty. S byznysem jsem začal už na vysoké škole
Investoři mají rádi předchozí neúspěchy, tvrdí mladý podnikatel
Majáles se po 2 letech vrací, královští kandidáti z VUT jsou připraveni bojovat
Domácí pěstování zdravých mikrobylin přivedlo studenta k podnikání
Zakladatel Marketing Festivalu: Teď už vím, že bez celebrit to nejde