Sport

15. března 2022

Olympiádou se mi splnil celoživotní sen, na té příští chci vyhrát, věří si kazašský lezec z VUT

Největším úspěchem kazašského lezce je účast na olympiádě. | Autor: Lukáš Bíba
Rishat Khaibullin se rozhodl v devatenácti letech opustit svůj rodný Kazachstán a studovat v Česku, konkrétně na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. Tisíce kilometrů daleko nechal rodinu, ale i začátky a první úspěchy své lezecké kariéry. O to víc byl překvapený, když v Brně objevil zázemí, o kterém se mu ani nesnilo. Jeho tréninkovým partnerem je například Adam Ondra, loni se ale postavili do role soupeřů na olympijské lezecké stěně v Tokiu. Na VUT získal v roce 2021 titul Sportovce roku. Rishat se nedávno rozhodl opustit veřejnosti známé lezení na obtížnost i bouldering a soustředit se na svou nejsilnější stránku – rychlolezení. V něm je totiž jedním z nejlepších lezců na Zemi a pomýšlí i na zlomení světového rekordu.

Kdy jste se začal o lezení poprvé zajímat?
Můj táta je známý alpinista, takže jsme jezdili od mládí do přírody a na skály. V šesti letech jsem šel já a moje sestry do kroužku lezení a tam jsem se poprvé setkal přímo s lezením. Šlo mi to, pak přišly závody, kde jsem prohrál a nějakou dobu jsem nechtěl trénovat. Mamka mě musela přemluvit, abych se do toho znovu pustil. Teď ale cítím, že je to můj sport. Zkoušel jsem třeba tenis nebo bojové sporty, a to se mi nelíbilo. Lezení je podle mě nejlepší sport na světě. Je o koordinaci a je hodně dynamický.

Předurčuje třeba nějaká konkrétní postava k tomu, aby byl člověk opravdu dobrý lezec?
Myslím si, že pro lezení není potřeba speciální postava. Já třeba nejsem úplně vysoký, takže nemám takovou výhodu ve skocích, ale můžu vyhrát něčím jiným. Přiznám se ale, že mám na lezení dobré parametry.

Rishat se rozhodl pro život v Česku, kde studuje i trénuje. Kazachstán ale pořád reprezentuje a jednou za čas navštěvuje kvůli rodině. | Autor: archiv Rishata Khaibullina
Jak se vám trénovalo ještě v Kazachstánu?
V Kazachstánu je lezení na velmi nízké úrovni. Zabývají se jím pouze profesionální sportovci, vůbec ne amatéři, takže je nás opravdu málo. V Česku se kdokoliv rozhodne a může si jít zalézt. Byl jsem hodně překvapený, když jsem se sem přestěhoval a zjistil, kolik je tu lidí, které lezení baví. Měl jsem štěstí, že jsem v Kazachstánu bydlel ve městě, kde byla nejlepší stěna v zemi, ale pořád to nestačilo na to, abych mohl mít dobré výsledky v mezinárodních soutěžích. Jezdil jsem proto třeba i do Moskvy. V Kazachstánu jsou lezecké stěny ještě z dob Sovětského svazu. Lezení se momentálně hodně rychle mění, tím pádem se mění třeba i chyty a struktury, které jsme v Kazachstánu vůbec neměli.

I přesto máte z té doby na kontě pěkné úspěchy.
Na začátku to pro mě byl kroužek, pak jsem začal vyhrávat a postupně to přešlo až na mezinárodní formát. V Kazachstánu jsem byl, a nejspíš ještě pořád jsem, nejlepší, ale když jsem přišel do Česka, tak moje úroveň lezení hodně vzrostla. Jsou tu dobré stěny a je tu velká konkurence, která mně osobně hodně pomohla.

Od malička trénoval Rishat všechny tři lezecké disciplíny, nyní se ale chce soutěž výhradně na rychlolezení. | Autor: Lukáš Bíba
Proč jste se před těmi zhruba šesti lety rozhodl odejít zrovna do České republiky?
Měl jsem hodně známých, kteří vystudovali vysokou školu v Česku, a navíc mě v tom podporovala moje mamka. Brno se mi líbí, je to tu skvělé, takové malé městečko, kde je pohoda. Je to skvělé město pro studium i pro můj trénink. V Brně jsou podle mě nejlepší možné podmínky v Česku.

Vybíral jste si, kam se přestěhujete, i kvůli vašemu tréninku?
Když jsem šel do Česka, věděl jsem o místní lezecké komunitě jen to, že tu máte nejlepšího lezce na světě.

Z Brna na Olympiádu

Trénujete sám, nebo pod dohledem?
Mým hlavním manažerem je můj táta a trenérem jsem sobě sám. Táta mi ale radí na dálku. Bavíme se každý týden, co dělat pro to, abych měl co nejlepší výsledky.

Lezci jsou známí tím, že si hodně radí navzájem. Je to tak i u vás?
Třeba s Adamem Ondrou jsme spolu dlouho trénovali, pak se naše tréninky rozešly, ale pořád se kamarádíme a vídáme. Adam je skvělý člověk. Překvapilo mě, jak je neuvěřitelně motivovaný neustále trénovat. Toho jsem já nejdřív schopný nebyl, ale po nějaké době jsem se naštěstí i já dostal do formy, abych tréninky zvládal.

Na mistrovství světa 2019 v japonském Hachioji získal získal Rishat třetí místo, a tím se kvalifikoval na olympijské hry. | Autor: Lukáš Bíba
Evidentně se vám to vyplatilo, protože jste se dostal na olympijské hry v Tokiu.
Původně nebylo lezení ani na programu olympiády. Trénoval jsem a soustředil se na mistrovství světa. V roce 2016 se najednou lezení dostalo na olympiádu. Zapsalo se tam ale jako trojkombinace (bouldering, lezení na obtížnost a lezení na rychlost, pozn. red.). Pro mě to byla výhoda, protože jsem byl vytrvalý i rychlý. Odmalička jsem závodil ve všech třech disciplínách, byl ze mě proto dobrý všestranný lezec. V tu chvíli se mým cílem stala olympiáda.

Jaký to byl pocit?
Říkal jsem, si že si právě plním celoživotní sen. Samotná olympiáda je skvělý zážitek, opravdu se mi líbila. Všichni jsme bydleli ve vesnici, kde panuje výborná atmosféra, potkáváte nejlepší atlety z celého světa, moc mě to bavilo.

Jste spokojený s výsledkem?
Olympiáda byla splněný sen, rád by si jej ale zopakoval. | Autor: archiv Rishata Khaibullina
Úplně jsem se neprodal. Měl jsem šance nejen na finále, ale i na bednu. Prohrál jsem ale nakonec ve své hlavě, takže jsem skončil jedenáctý. Není to špatný výsledek, je to prostě sport. Teď už ale myslím na další olympiádu, která je za tři roky. A na tu musím trénovat.

Na příští olympiádě v Paříži už budou disciplíny rozdělené a zvlášť bude bouldering s lezením na obtížnost a lezení na rychlost. Co to pro vás znamená?
Rozhodl jsem se, že se ze mě stane pouze rychlolezec, takže budu usilovat o tuto nominaci. Standardizovaná cesta pro lezení na rychlost existuje už víc než deset let a je pořád stejná, měří patnáct metrů a má dvacet chytů. Trénink znamená, že běhám opakovaně cestu nahoru a dolů. Občas si ale zalezu jen tak na stěně. Posiloval jsem v posilovně, ale chtěl jsem trénink změnit, takže teď se víc zaměřuji na koordinaci, atletiku a dynamiku.

Rychlolezení je podobné spíše běžeckým sprintům než lezení na obtížnost. | Autor: Lukáš Bíba
Baví vás rychlolezení?
Přiznám se, že mě to strašně nebaví. Nejvíc mě baví lezení na obtížnost, ale tam je největší konkurence. Mám dobré parametry, jsem výbušný, proto mám v rychlolezení dobré výsledky. Momentální světový rekord je 5,208 sekundy, můj osobní je 5,36. Rekord momentálně drží jeden lezec z Indonésie, který má velmi podobnou postavu jako já, proto si myslím, že mám velkou šanci.

Jaké jsou vaše největší sportovní úspěchy?
To, že jsem se dostal na olympiádu, byl můj největší úspěch v životě. V roce 2019 jsem vyhrál třetí místo na mistrovství světa v kombinaci, což mi umožnilo právě na olympiádu jet. Jsem mistr Kazachstánu, vyhrál jsem lezení na rychlost na mistrovství České republiky.

Přednášky, trénink, oběd, trénink, studium

Zvládáte studium a trénování?
Rozepsal jsem si studium na dva roky, takže budu prodlužovat. Díky tomu zvládám v pohodě. Ráno mám třeba školu, po přednášce běžím na stěnu, pak se naobědvám a u toho si trochu odpočinu. Večer mívám ještě jeden trénink a někdy ještě po něm mám třeba nějaké cvičení ve škole.

To zní dost intenzivně.
Většinou mám sedm tréninků za týden. Často jsou to krátké dvoufázové tréninky, ale nechodím na stěnu každý den. Mám například tři dny trénink, potom odpočinek a zase další tři dny trénuji.

Vidíte u sebe zlepšení?
Jsem už na úrovni, kdy se posouvám hodně pomalu, ale jde to.

Plánujete v České republice zůstat?
Ano, určitě. Pro mě je Česko už domov. Chybí mi pouze rodina, kterou mám v Kazachstánu. Cítím se tu už součástí komunity. V té lezecké mě navíc už všichni znají a myslím si, že mě mají rádi.

(tk)

Témata

Související články:
Aplikaci, která může zachránit život, vyvíjel Filip Maleňák dva roky
Výkon školy měříme pomocí studentohodiny, říká Petr Vavřín z Asociace univerzit třetího věku
Studentský trůn ovládlo VUT. Získalo Krále i Miss Majálesu 2015
Amir Mamaghani: Ze začátku jsme museli dělat pod cenou
Čip v mozku je na hranici technologického pokroku, říká Provazník