„Pokud budeme mít v hlavě prázdno, ani s pomocí AI nic nevymyslíme,“ říká profesor Jan Černocký, držitel Národní ceny vlády Česká hlava

Profesor Jan Černocký z Fakulty informačních technologií VUT převzal 10. listopadu 2026 Národní cenu vlády Česká hlava za rok 2026. Ocenění získal za zásadní přínos k rozvoji moderních řečových technologií s využitím umělé inteligence. Černocký patří k předním světovým odborníkům na zpracování řeči. Vede brněnskou výzkumnou skupinu Speech@FIT, která vyrostla v mezinárodně respektované pracoviště. Její výzkumníci učí počítače nejen přepisovat mluvené slovo, ale také rozpoznávat mluvčí či jazyky a získávat informace z řeči i v podmínkách, s nimiž si ostatní systémy stále neumějí dobře poradit.

Sám Černocký svoji aktuální roli charakterizuje primárně jako práci „umetače cesty“. Vedle vlastního výzkumu se totiž už více než dvě desetiletí věnuje budování týmu, získávání mezinárodních projektů nebo přivádění talentovaných vědců do České republiky – obecně vytváření podmínek tak, aby se lidé kolem něj mohli soustředit na špičkovou vědu. V rozhovoru se vrací k době, kdy byly neuronové sítě ještě považovány spíše za slepou technologickou cestu. Vysvětluje také, kde dnes akademický výzkum soupeří s technologickými giganty nebo proč se obává ztráty kritického myšlení ve společnosti.

***

Jsou řečové technologie tématem, kterému jste se chtěl věnovat od začátku, třeba už během inženýrského studia?

Upřímně? Chtěl jsem původně vystudovat VUT jako „zálohu“, abych měl nějakou vysokou školu. A dál jsem se viděl spíš v roli muzikanta nebo třeba studiového technika. Ve čtvrťáku jsem poprvé přičichl k počítačovému zpracování řeči, bylo to v rámci ročníkového projektu. Už tehdy jsem si říkal, že je to zajímavé. Další posun nastal, když jsem odjel na stáž do Francie – pracoval jsem tam na diplomové práci, konkrétně na kódování řeči ve velmi nízkých bitových rychlostech. A pak už se to vezlo. Nastoupil jsem na kombinované česko-francouzské doktorské studium…

… což bylo v té době asi dost výjimečné, že?

Ano, inženýrů, kteří by odjeli do Francie, bylo minimum. To byl asi taky důvod, proč mi tehdy, v roce 1994, stipendium na francouzské ambasádě dali. Ten pohovor byl totiž sám o sobě katastrofa: Oni mi nerozuměli, já jim nerozuměl. Měl jsem štěstí. Francouzsky jsem se pak slušně naučil až tam – od francouzských přátel na kolejích.

Kdy jste začal ve svém výzkumu pracovat s neuronovými sítěmi, které jsou dnes jedním z nejskloňovanějších technologických pojmů?

O téma jsem se zajímal od okamžiku, kdy jsem přijel do laboratoře profesora Hynka Heřmanského na Oregon Graduate Institute v Portlandu. Psal se rok 2001, měl jsem po doktorátu. Trénovali jsme neuronové sítě v době, kdy k nim byla odborná komunita spíše skeptická a Hynek, který v tomto šel proti mainstreamu, byl považován tak trochu za podivína.

Měl jste tehdy pocit, že pracujete s technologií, které patří budoucnost?

Ano i ne. Představte si to: Jste mladý vědec, pracujete na rozpoznávání řeči. Váš šéf prosazuje určité téma, kolem sebe ale vnímáte spoustu skeptiků. Hynek Heřmanský byl o tomto směru skálopevně přesvědčen. Věřil jsem a současně jsem pochyboval.

Nakolik je podle Vás zásadní otevírat se vědecky světu a pracovat bez ohledu na hranice?

Sám jsem produktem mezinárodní spolupráce. Kdyby nebylo mého studia ve Francii a post-docu u Hynka Heřmanského v Oregonu, asi bych dělal něco jiného a žádnou Českou hlavu nedostal. Za druhé je to čistě pragmatická věc: Šikovných lidí, kteří se naplno chtějí věnovat výzkumu, prostě nemáme dost. A za třetí jsem přesvědčen, že lidi na světě jsou všude stejně chytří a stejně hloupí. V naší skupině dnes není nikdo, kdo by jen seděl v Brně a neúčastnil se mezinárodní spolupráce.

Obdržel jste nejprestižnější domácí vědecké ocenění Česká hlava. Jakou informaci si z toho, ať zachováme oborovou terminologii, dolujete?

Doluju si z toho závěr, že práci „umetače cesty“ dělám dobře. A také to, že to není ocenění primárně pro mě, ale pro celou naši skupinu Speech@FIT. A já ji dostávám za ni jako zástupce, nejstarší a nejviditelnější. Skoro třicet let hlavně čistím cestu, bavím se s lidmi, snažím se dostávat do Brna chytré lidi a udržet je tady.

Nakolik se dnes považujete za vědce a nakolik za manažera výzkumu a vědy?

Na 50 % jsem manažerem, na 30 % dělám věci projektově-administrativního typu, které bych ideálně dělat neměl. Asi 10 % času učím – to mě hodně baví. A 10 % věnuji výzkumu, čtu, přemýšlím, hledám úkoly a trendy. Byl bych rád, kdyby „vědeckého času“ bylo víc. Rád propojuji lidi, směřuji témata.

A není Vám líto, že už nejste více ponořen do vlastního výzkumu?

Jednou za čas se u mne podobné pnutí objeví. Ale kdyby byla má role organizátora demotivující, tak bych ji nedělal. Úspěchy kolegyň a kolegů mě dělají šťastným. Jsem vlastně proxy-šťastný (smích). Když se něco v laboratoři podaří, mám radost.

Kdybyste měl ve dvou větách popsat laikovi, čemu se Vaše výzkumná skupina odborně věnuje, která slova byste volil?

Snažíme se zlepšit porozumění lidské řeči počítačem, a to za složitých podmínek. Dnes už téměř každý mobil dokáže rozpoznávat řeč, přepisovat ji, sumarizovat. My se tomu snažíme napomáhat v situacích s komplikovanými akustickými podmínkami: Když například najednou hovoří spousta lidí, v pozadí je slyšet nejrůznější šum, jiní mluvčí a podobně. Komerční rozpoznávače mají na tomto poli své slabiny, a nám tak zbývá prostor nabízet lepší řešení. Ovšem nacházet témata relevantního výzkumu, která za posledních pět let „nepožraly“ velké technologické společnosti, je stále obtížnější.

Je pro Váš výzkum konkurence globálních společností zásadní problém?

Ano. Jenže nic není černobílé. Společnosti typu Google nebo OpenAI produkují modely, které jsou tak silné, že něco podobného v akademické laboratoři nenatrénujete. A my tyto nástroje pro špičkový výzkum musíme využívat. Akademie a soukromý sektor se navzájem potřebují. Omezuje nás ale i politika ochrany osobních údajů a autorských zákonů, která nás limituje ve vytváření trénovacích datasetů. Paradoxně její následky dopadají silněji na akademický výzkum a lokální firmy než na nadnárodní giganty.

A co aktuální velká vědecká témata, před nimiž stojíte?

Existují dvě, od nichž si mnohé slibujeme. A pak jedno, kde zřejmě závod prohrajeme. Prvním z těch slibných je zmíněné rozpoznávání řeči masivně se překrývajících mluvčích – zde máme za poslední tři roky řadu výborných, funkčních výsledků, které překonávají modely velkých společností. Druhá věc je pilotní projekt, v němž se věnujeme stresu a kognitivní zátěži pilotů různých typů letounů. Je před námi spousta práce na tvorbě reprezentativních datasetů, na strojovém učení. A kde prohrajeme? Obávám se, že na poli detekce hlasových podvrhů – deepfaků. Tady vidím okno pěti až deseti let, kdy budeme moct něco rozumně dělat, načež přijde konec. Důvod? Běžné kodéry řeči v našich mobilech a počítačích budou obsahovat stejné komponenty jako hlasové syntezátory a hlasové modifikátory. Budou produkovat kvalitní výstup, ať do nich „pustíte“ řeč skutečného mluvčího, text nebo hlasový podvrh.

Což je strašidelná představa…

Neviděl bych to tak černě. Povede to bohužel k zásadnímu poklesu důvěry v elektronickou komunikaci, což je mimochodem trend, který začíná už dnes. Ale zase z toho budou mít radost aerolinky, hotely, taxislužby. Vrátíme se k osobnímu kontaktu.

Vzhledem k Vašemu odbornému zaměření se nemůžu vyhnout tolik propíranému tématu bezpečnosti AI: Jak vnímáte současnou společenskou diskusi? Čelíme velkému problému, nebo je v tom kus hysterie postrádající znalost základů dané technologie?

Toto je těžká otázka. Zda se kolem nás odehrává nová průmyslová revoluce, změna s rozsahem podobným počátkům internetu? Asi ano. Potenciál automatizace kognitivních a myslících procesů je obrovský. Modely pracují se slovy, zvuky, obrázky nebo s videem – a všichni, kdo jsou u zdrojů tohoto typu informací, AI využívají. A ona bobtná. Navíc umělé inteligenci „rozumí“ úplně každý. Je jí všude plno, velké společnosti to jen podporují, mají k tomu své ekonomické důvody. Víte, jak to celé může skončit? Technologie se stane příliš drahou. A tím nemyslím jen předplatná na využívání nástrojů, ale širší dopady provozu AI na společnost. Může dojít k samoregulaci – jednoduše řečeno: Až běžní lidé nebudou schopni vytopit nebo „uklimatizovat“ svůj dům, protože datacentra masivně zdraží energii, půjdou si to s nimi „vyřídit“. A ještě jedna souvislost mě napadá: Já si stále myslím, že pozitivní dopady AI jsou dnes zaměřeny na úzkou, elitní vrstvu společnosti. Zajímalo by mě, zda a kdy AI přinese převratné pozitivní dopady pro nejširší veřejnost.

A co AI lidem vzala?

Ovlivňuje schopnosti učení, uvažování, kritického myšlení. Sociální sítě s tím samozřejmě souvisejí, jen se dříve v jejich případě neužíval termín „AI“, ale klasifikace, customer preferences a podobně. Nebezpečí AI nevidím v tom, že nás zítra AGI zotročí nebo otráví. Bojím se toho, že lidé zhloupnou, přijdou o kritické myšlení a společnost přestane fungovat tak, jak jsme zvyklí.

Proto je třeba podporovat vzdělání. Kde podle Vás leží kořeny stále nízkého zájmu o to technické? Rodí se problém na středních školách?

Dříve, už na druhém stupni základní školy. Už tady se z matematiky a technických oborů může stát zajímavá výzva. U dětí je potřeba podporovat zvídavost a lásku k matematice. Musíte jim ukázat, jak matematika poslouží v životě, že dokáže být zdrojem dobré duševní potravy i slušné obživy. Kolem nás je spousta věcí, které jsou založeny na krásné matematice – od mobilů přes elektroauta a GPS až po AI. Zásadně ale nesouhlasím s tím, aby děti měly více hodin AI – její etické souvislosti by se měly probírat v občanské nauce, ale jinak jsem pro navýšení hodin matematiky, fyziky, biologie, dějepisu. A nerušil bych učení nazpaměť: Pokud budeme mít v hlavě prázdno, tak ani s pomocí AI nic nevymyslíme.

Poslední otázka, která musí přijít: Existuje na poli vědy a její organizace něco, čeho byste ještě chtěl dosáhnout?

Cítím ještě dost sil, ale určitě potřebuji najít někoho, kdo to v budoucnu za mě převezme. Na vědeckém poli bych si ještě rád našel jedno téma, které bych zpracoval – i když netuším, zda na to bude čas. Ale když budeme mít nadále příliv šikovných, otevřených, chytrých lidí a já budu moct sledovat jejich vzestupné dráhy, budu spokojený. To je to, co mě u práce drží. A taky prostředí, v němž se pohybuji: Nedovolí mi intelektuálně zpomalit, je to prevence obalení mozku tukem. Hlava mi naštěstí pořád funguje – kdyby to vydrželo ještě deset, patnáct let, budu rád. Snažím se nebýt pohodlný ani fyzicky, vlastně se teď hýbu možná nejvíc v životě. V tomto směru mám cíl jasný: Vylézt na Ararat (smích).

Témata