Lidé

14. ledna 2022

První zálet nového letadla je jako narození dítěte, říká Milan Bureš

Milan Bureš působí i jako instruktor na ultralehkých letounech | Autor: archiv M. Bureše

Před láskou k letadlům není úniku. Alespoň takový je dojem, když mluvíte s Milanem Burešem, absolventem FSI. V 90. letech vystudoval konstrukci letadel, které se pak řadu let věnoval i profesně. Dnes pracuje ve zcela jiném oboru, řídí firmu na zpracování elektroodpadu. I tak ho na každé cestě do práce zdraví kunovická „Elšestsetdesítka“ a v rámci firmy pro radost provozuje i leteckou školu. Jak dnes žije region, kdysi proslavený vývojem a výrobou letadel?

Když se na monitoru našeho videohovoru objeví kancelář Milana Bureše ve Starém Městě u Uherského Hradiště, první, na co vám padne zrak, je velká fotka červeného letadla na zdi. „To jsem na vás nenachystal, je to standardní výzdoba, dárek od bývalých kolegů. Kdybyste viděla celý prostor, je to pořád víc kancelář o letadlech, než o odpadech,“ vysvětluje Bureš.

Létání bylo jeho snem odmalička, aktivně se mu věnuje od patnácti let. Celý region byl tím duchem prostoupený, do známé fabriky Let Kunovice je to kousek a nešlo zdaleka o jedinou firmu z leteckého průmyslu. „Ve zlatých časech, někdy v 70. a 80. letech, pracovalo v Letu Kunovice tuším na pět tisíc lidí. A další tisíce pracovaly v příbuzných firmách v regionu. V té době byste tady skoro nenašli rodinu, kde by někdo nepracoval v letectví,“ vzpomíná Bureš.

Jeho sen stát se profesionálním pilotem mu zhatily zdravotní problémy, nastoupil proto v roce 1993 ke studiu konstrukce letadel na Fakultu strojního inženýrství VUT. „Už předtím jsem pracoval v letecké firmě Evektor, kde jsem zůstal dalších 11 let po studiu. Začínal jsem překreslováním výkresů, později jsem pracoval na dílně jako dělník, to bylo ještě během studia. A jako inženýr jsem potom pracoval na pozici výpočtáře ve statice, což jsem vždycky chtěl,“ vypráví Bureš.

Zkušebna je nemilosrdná a emotivní, když vám mučí letadlo na lámačce a vy čekáte, jestli vydrží nebo ne.


Jak jeho zkušenosti rostly, posouval se dál, až k projektu, na který zjevně vzpomíná s velikou láskou: letadlo Evektor VUT100 Cobra. Přesně to červené letadlo, které má na fotce na čestném místě v kanceláři. „VUT není v názvu náhodou, vývoj probíhal v úzké spolupráci s Leteckým ústavem. Na strojní fakultě jsme dělali řadu zkoušek na tamní letecké zkušebně. Během vývoje letounu jsem na tomto projektu vedl tým výpočtářů a letadlo, které jsme si sami spočítali, jsme tam v rámci zkoušek kompletně rozlámali. Zkušebna je nemilosrdná a emotivní, když vám mučí letadlo na lámačce a vy čekáte, jestli vydrží nebo ne. Ale byla to krásná práce, člověk měl okamžitě zpětnou vazbu, jestli udělal výpočty správně. A první zálet nového letadla, to je jako narození dítěte,“ popisuje Bureš.

Své roky v leteckém průmyslu na přelomu tisíciletí označuje za stříbrnou dobu, která navázala na zlatou éru letectví v regionu. Později se ale trhu tzv. velkého letectví přestalo dařit a řada firem musela omezit vývoj a výrobu. Milana Bureše přestalo dělání dílčích výpočtů naplňovat. Jak říká, při vývoji letadla VUT100 se „namlsal“ tím, že mohl pracovat na tak komplexním projektu. A rozhodl se pro kariérní obrat o sto osmdesát stupňů.

Orel nebo letadlo

Milan Bureš při svařování sochy medvěda pro Kovozoo | Autor: archiv M. Bureše
Posledních dvanáct let tak sedí Milan Bureš ve své „letecké“ kanceláři, z níž řídí něco zcela jiného: firmu Steelmet, která zpracovává elektroodpad. „Od toho, co jsem dělal dřív, by tenhle obor snad ani nemohl být dál. Kolegové si mne dobírají, že jsem se z oboru konstrukce přesunul do oboru destrukce,“ říká s nadsázkou.

Práce ho ale zjevně baví, i když nemá s letectvím nic společného. Steelmet je totiž vzorovou společensky zodpovědnou firmou, kde nejde jen o zisk. O rozebírání elektroodpadu, což má samo o sobě ekologickou hodnotu, se starají desítky lidí se zdravotním postižením, Steelmet patří mezi největší zaměstnavatele hendikepovaných v celém kraji. Majitelé pro firmu citlivě opravili část areálu starého cukrovaru, jehož součástí je i veřejně přístupná Kovozoo. „Před pandemií nám tudy ročně prošlo na 90 tisíc návštěvníků. Kovové sochy zvířat a další objekty dělají také přímo zaměstnanci firem, které v areálu pod společnou hlavičkou REC Group sídlí. Jedno z prvních zvířat, které jsem svařoval já, byl orel a kolegové se mi smáli, že je vidět, že jsem přišel z konstrukce, protože orel vypadá spíš jako letadlo,“ přiznává Bureš.

Pod firmou Steelmet funguje také letecká škola, kde Bureš působí jako instruktor na ultralehkých letounech. A ještě jedno letadlo má stále na očích: vyřazený první prototyp kunovického dopravního letadla L-610, který majitelé firmy zrekonstruovali a vystavili v areálu. „Myslím, že spousta bývalých zaměstnanců Letu zamáčkne slzu pokaždé, když jede kolem,“ uzavírá Bureš, který tak má milovaná letadla pořád na očích.

(ivu)

Témata

Související články:
Založili SIGMA MOTOR a představili vlastní dvoumístný sporťák. Absolventi VUT si plní dětský sen
Unikátní služba absolventů FSI předvídá poruchy a zvyšuje efektivnost tvářecích strojů
Zakladatel Rohlik.cz: Nikdy jsem nebyl úplně studijní typ
Vymysleli šperk zachycující konstelace planet. Spojujeme nejnovější technologie s tradičním řemeslem, říkají zakladatelé Helioring
Začínal jako překladatel, dnes jeho svítící motýlky Motylum nosí v Německu či Itálii