Absolvent FA VUT mezi oceněnými v soutěži BIG SEE Awards 2026. Uspěl s vizí interaktivní architektury

Fakulta architektury VUT v Brně má své zastoupení mezi výraznými mladými tvůrci, kteří uspěli na mezinárodní scéně. Absolvent Tomáš Müller byl zařazen mezi oceněné v rámci BIG SEE Awards 2026, v kategorii Perspectives, kde zaujal svým projektem zaměřeným na adaptivní a interaktivní architekturu. Na kvalitě projektu se shodl i jeho nominátor, architekt Marek Jan Štěpán. Ve svém hodnocení vyzdvihl především „svěžest a jasnost architektonického i koncepčního myšlení“, které podle něj může významně ovlivnit budoucí podobu architektury.

Müllerův projekt Interactive Architecture: Origami-Based Kinetic Shells, který vypracoval jako diplomovou práci pod vedením Martina Kaftana na Ústavu experimentální tvorby FA VUT, představuje přístup, v němž architektura není statická, ale aktivně reaguje na proměnlivé podmínky prostředí.

Návrh vychází z principů skládání papíru – origami – a propojuje je s digitálním navrhováním, parametrickými nástroji a pokročilými výrobními procesy. Výsledkem je systém kinetických skořepin, které dokážou upravovat svou podobu v závislosti na slunečním záření či pohybu uživatele.

Takto vzniká dynamické prostředí, které se přizpůsobuje v reálném čase a otevírá nový typ vztahu mezi člověkem a prostorem. Projekt zároveň reaguje na aktuální environmentální výzvy – adaptivní stínicí systémy představují jednu z cest, jak zlepšit tepelný komfort budov a přispět k udržitelnějšímu navrhování.

Rozhovor s Tomášem Müllerem

Ve svém projektu pracujete s kinetickými strukturami inspirovanými origami. Co pro vás bylo během vývoje největší výzvou a jak se proměňoval váš původní koncept?

Projekt Interaktivní architektura začínal zkoumáním origami. Za pomocí digitálních navrhovacích nástrojů (prostředí Rhino Grasshopper) nebylo problém vytvářet komplexní struktury a jejich výrobní data. Pro jednodušší vývoj kinetických skořepin však bylo nutné přijmout kompromis a pracovat s pravidelnějšími formami. V tomto momentě jsem se dostal do fáze, kdy jsem potřeboval přijít s mechanickým principem, který by dále umožnil vyvíjet adaptivní systém, kterým interaktivní architektura je.

Při tomto vývoji byly naprosto neocenitelné mezioborové konzultace s expertem na stavební mechaniku ze Stavební fakulty VUT Petrem Frantíkem. Možnost propojit architektonické koncepční myšlení se stavební mechanikou pro mě byla zásadní zkušenost, která celý koncept posunula od čistě teoretické vize výrazně blíže případné realizovatelnosti.

Když mi můj vedoucí diplomové práce Martin Kaftan představil základní principy fungování environmentálních analýz v prostředí Climate Studia, což je specializovaný doplněk pro digitální simulace v navrhovacím prostředí Rhino/Grasshoper, v následných digitálních simulacích chování kinetických struktur už nebyl problém.

BIG SEE Awards zdůrazňují relevanci a společenský dopad architektury. Jak podle vás může interaktivní architektura reálně reagovat na klimatické změny a potřeby uživatelů?

Interaktivní architektura se zrodila ze snahy nenavrhovat konstrukce, které spotřebovávají velké množství stavebních materiálů, jejichž nadprodukce v období po 2. světové válce (Velkého zrychlení/Antropocénu) přispěla ke změnám klimatu. To vedlo ke zkoumaní lehkých a odolných origami struktur. Vychýlením přírodní rovnováhy se navíc začínají čím dál více objevovat extrémy v počasí, což nás dále vede k nutnosti vyvíjet adaptivní systémy, které by jednou mohly být schopny tyto změny balancovat.

Výsledná práce však tohoto nedosáhla. Namísto toho se zaměřila na demonstraci schopnosti vytvořit adaptivní prostor, který se automaticky stará o komfort svých uživatelů sledováním okolních podmínek. První oblastí, ve které to bylo demonstrováno, bylo adaptivní stínění uživatelů struktury. Představte si prostor, kterým procházíte a on sám sleduje, kde na obloze zrovna svítí slunce a jak postupně prostorem procházíte. Kinetické struktura mění tvar a spotřebovává energii jen tehdy a tam, kde je to skutečně potřeba.

Jak vás studium na FA VUT ovlivnilo v přístupu k experimentu a práci s technologiemi – a co si z něj odnášíte do další praxe?

Experiment beru jako cestu, jak otestovat všechny možné variace v designu. Není potřeba se bát udělat chybu, často se totiž nejedná o chybu, ale pouze o variantu, která se dá vylepšit a pokračovat dál ve vývoji. Tento experimentální proces se dá urychlit, pokud se podaří aktivně propojovat s odborníky napříč obory, což se mi díky studiu na Ústavu experimentální tvorby FA VUT dařilo.

Během mého studia jsem se naučil modelovat téměř neomezené formy, to už však dnes nestačí. Je doopravdy potřeba zapojovat a propojovat obory, architektura ve spojení s informatikou nám dává možnost nejen navrhovat libovolnou formu, ale také vytvářet její iterace. Zároveň pomocí stejných nástrojů můžeme a musíme výslednou formu podrobit analýze a na základě evaluace si vybrat nejlepší možnou variantu, anebo formu ohýbat tak, aby na proměnlivé podmínky reagovala.

Je také mimořádně důležité sledovat vývoj technologií, sledovat možnosti, které tento vývoj umožňuje, aplikovat je a ukazovat, čeho je možné dosáhnout. Z celého studia si tedy odnáším odvahu experimentovat, zapálení pro sledování technických novinek a potvrzení, že digitální navrhování je stále relevantní.

Vstoupit do fotogalerie

Témata