Matúš Nosko: „Nebuďte na to sami. Ani ve škole, ani v podnikání.“

Matúš Nosko, student posledního ročníku magisterského studia na FIT VUT a spoluzakladatel úspěšných společností MaNoSens a Guardexy. Už během studia dokázal propojit podnikání a studium. V rozhovoru otevřeně mluví o začátcích programování, náročnosti studia, kombinaci práce se školou i cestě od studentského projektu až ke spolupráci s velkým průmyslovým partnerem.

Co vás kdysi vedlo k rozhodnutí zvolit vysokoškolské studium informačních technologií? Byl jste středoškolský „nerd“ ponořený už před maturitou do programování a elektroniky? Nebo jste spíš chtěl dobře placenou práci?

Důvody byly hlavně rodinné. Mám staršího bratra, který na FITu dokončil doktorát (Svetozár Nosko). Už na konci základní školy jsem začal psát jednoduché skripty, třeba na otevírání programů. Šel jsem v bratrových stopách. Na střední škole jsem už programoval v jazyce C, což je blízké embedded světu, v němž se pohybuji i dnes. Základy jsem měl ze střední školy dobré.

Takže volba FITu byla jasná. Nebo jste měl i „plán B“?

Chtěl jsem se na fakultu rozhodně dostat, ale kamenem úrazu byly SCIO testy, vyzkoušel jsem je snad čtyřikrát. U těchto testů není důležité je jen zkoušet, ale také se na ně připravit. Já jsem tuhle přípravu bral na lehkou váhu a zpětně to považuji za chybu. Jako alternativu jsem měl slovenské vysoké školy v Bratislavě a Žilině. Pamatuji si, že mě motivovalo i doporučení naší profesorky z gymnázia, která říkala, že FIT je aktuálně nejlepší IT škola v Česku i na Slovensku.

Vzpomínáte si na první ročník studia? Byl pro vás náročný?

Na střední škole jsem tedy nebyl nejlepší student, přiznávám. Ale v prvním ročníku výšky jsem s programováním problém neměl. Na druhou stranu jsem byl překvapený náročností matematiky, tu jsem musel dohánět. Naštěstí jsme měli dobrou skupinku kamarádů: Já jim pomáhal s programováním, oni mně s matematikou, konkrétně třeba s integrály. Některé předměty jsem i opakoval, a navíc do toho přišel covid. Člověk načas ztratil kontakt s fakultou, chodili jsme sem vlastně jen na zkoušky. Bakalář byl prostě náročný, zejména kvůli přechodu studia do remote formy. A do toho jsem od druhého ročníku začal pracovat ve fakultním spin-offu Cognitechna.

„Nepřestřelil“ jste s kombinací studia a práce své časové možnosti?

Je to třeba velmi dobře zvážit a musíte mít dobrý time management, určitě si ukrojíte velkou část svého osobního a rodinného času. Ale nese to s sebou velké plus: Průmysl, respektive praxe, vám poskytne jiný pohled na technologie. Když jsem začal pracovat, už po roce jsem vlastně neměl problém s žádným projektem na FITu. Šlo o doučení se hard skills, kdy mi senioři ukázali nové přístupy, nový pohled na programování, na strukturu a kvalitu projektů. Ale hlavně je to o způsobu uvažování nad problémy. Osvojíte si schopnost rozložit velký problém na menší, to jsem pak často aplikoval i při studiu. A dnes to používám při podnikání. Neleknout se výzvy, rozdělit si ji, stanovit si priority postupu a začít.

Kde a kdy se zrodila myšlenka založit vlastní start-up?

Myslím, že to bylo ve třetím ročníku. Vymýšleli jsme s bratrem, co bychom mohli dělat v oblasti hardwaru. Napadly nás třeba tzv. chytré úly. Ale toho už byl plný trh. No a pak se naskytla možnost vyzkoušet si řízení a monitorování frekvenčních měničů. Dostali jsme kontakt od našeho táty, který podobný monitorovací systém dlouho sháněl domů. Prostě se objevila malá díra na trhu. Přihlásili jsme se do prázdninové fakultní soutěže Booster Challenge. Kamarád nám říkal, že tam dostaneme zpětnou vazbu k našim nápadům a v případě úspěchu i nějaké to financování. Na vyhlášení výsledků jsme ale s projektem čekat nemohli, v mezičase jsme formálně založili firmu a začaly se testovat první produkty. Takže na konci Booster Challenge už jsme představovali reálné výsledky. Dalším krokem byla účast v celouniverzitní Ceně podnikavosti studenta VUT. Cíleně jsme se chtěli s projektem dostat do kontaktu s inovační agenturou JIC, s níž jsme chtěli konzultovat další rozjezd podnikání. FIT nám tehdy pomáhal najít právníka pro náležitosti kolem zakládací smlouvy apod. Podporu jsme cítili i ze strany tehdejšího děkana prof. Pavla Zemčíka. Byla to důležitá podaná ruka v začátcích.

Studium, Cognitechna a vlastní podnikatelský záměr. Zní to jako recept na vyhoření.

No, a to ještě nebylo všechno… V Cognitechně jsme pracovali s počítačovým viděním, tam jsem byl taky embedded vývojář. Naše řídicí jednotky pro frekvenční měniče se začínaly prodávat v počtech desítek kusů měsíčně, i když poptávka byla sezonní, protože navázaná na provoz čerpadel. Produkt jsme inovovali i s vidinou finále Ceny podnikavosti. V soutěži nás oslovil jeden z porotců, Michal Hrabí, s dotazem na možnou spolupráci. Pohyboval se v oblasti fotovoltaických elektráren a nasměroval nás do výběrového řízení pro firmu SOLSOL. V prvním kole výběrového řízení nám poskytli 50 000 korun na zpracování naší vize řízení a monitoringu fotovoltaických elektráren a poskytli nám i projektového manažera Davida Klímu. Za měsíc z nás měl vypadnout výsledek. Nic jednoduchého to nebylo. Ale výběrové řízení jsme vyhráli, i když jsme byli jen dvoučlenný tým a stáli jsme proti už zavedeným firmám. Jako jediní jsme ale představili vlastní hardware a rovnou i ekosystém. Prostě jsme nabídli kompletní balíček řešení. No a v samotné Ceně podnikavosti jsme se s předchozím produktem umístili na sdíleném 3. místě. Tento ročník soutěže byl navíc za mě velmi kvalitní, a pokud si to pamatuji správně, tak všichni účastníci z prvních míst jsou pořád aktivní a podnikají.

Zaskočila vás výhra? Měli jste pocit, že se vám život obrátil vzhůru nohama?

Dost. Z pozice mikrofirmy porazit těžké váhy, to byl skvělý pocit. Navíc jsme dostali neopakovatelnou příležitost posunout naši práci na vyšší level… jenže také z relativního klidu do situace, kdy každý den komunikujete se spoustou lidí. Už to není jen „family business“. Spolupráce se SOLSOL začala před dvěma lety. V jejím průběhu jsme přišli za zástupci firmy s informací, že děláme i něco na poli kybernetické ochrany fotovoltaických elektráren. U nich v laboratoři jsme náš nástroj rychle zapojili a ukázali jim, že jsme schopni blokovat a filtrovat veškeré příkazy v rámci provozu. Z toho byli nadšení… a taky lehce nešťastní. Plácli jsme si na spolupráci v novém směru, dávalo to smysl: My zaručíme vývoj, oni prodej coby velký distributor. Výsledek, zařízení na kyberbezpečnostní ochranu fotovoltaických střídačů, jsme představili v listopadu 2025. Rád bych vyzdvihl přístup managementu SOLSOL – Radka Orságha, Mirka Koláře, Martina Nováka a Jiřího Hlavenky. Přestože šlo o jednání velké firmy se startupem, od začátku byla nastavena férově a korektně.

Mysleli jste si na počátku, že je na trhu nevyužitá příležitost v oblasti kyberbezpečnostní ochrany fotovoltaiky?

Ne, nevěděli jsme, že taková příležitost existuje. V podstatě jsme opakovali předchozí cestu: Vše začalo jako vedlejší projekt, bratr má doma fotovoltaickou elektrárnu. A znovu jsme využili pomoc z JICu, konkrétně nám pomáhal Martin Zadražil radami, jak vybudovat firmu, jak komunikovat s velkým hráčem z pozice dvou techniků-programátorů, jak z projektu vytvořit širší strukturu. Martin nás hodně posouval od čistě technického pohledu směrem k podnikatelskému – že není všechno jen o implementaci, ale i o vyjednávání, smlouvách, dohodách a celkovém nastavení spolupráce. Taky nám zdůrazňoval, jak důležité je nápady průběžně ověřovat, dělat si finanční plány a přemýšlet nad tím, jestli to, co vyvíjíme, dává smysl i z byznysového hlediska. Už to není jen o tom „vyvineme, co nás napadne“, ale také o tom, jestli to má reálný přínos a finanční logiku. Dnes už nás je čistě jen ve vývojovém týmu pět a spousta lidí řeší další věci od marketingu po účetnictví. Pořád se ale snažíme držet kamarádskou, „rodinnou“ atmosféru.

Studium a praxe jdou ruku v ruce. Motivuje mě rodina, hlavně bratr, abych školu co nejdřív dokončil. Díky Cognitechně, kde jsem velmi úzce spolupracoval i s výzkumníky z FITu, jsem si mohl reálně vyzkoušet, jak výzkum funguje, a podařilo se nám vytvořit i zajímavé výstupy. Proto bych si nerad zavíral dveře před výzkumem. Spíš se ale vidím v aplikovaném výzkumu, v propojení komerční sféry s akademickou, kde mají výsledky jasný praktický dopad.

Když se ohlédnete za svým studiem a kariérou: V čem vidíte přínos FITu pro svou profesní cestu? A v čem bylo studium na této fakultě výzvou? Jaké překážky jste musel překonávat?

Škola mi otevřela cestu k podnikání, poskytla mi příležitost začít. Všechny zmíněné soutěže nám daly důležité první zpětné vazby k tomu, co chceme dělat, zda to dává vůbec smysl. Pokud jde o překážky, váhám. Asi bych zmínil zaměření některých předmětů, které šly snad až příliš do hloubky. Zásadní je mít mezi studenty kamarády, ta pomoc v rámci studentské skupiny je hlavně v bakaláři plus. Vysoká škola vám zjednoduší start v podnikání nebo v zaměstnání, dá vám rozhled. Není to sice nutná podmínka pro práci v IT, ale zvlášť pro vyšší pozice, jako jsou architekti systémů, kde je nutné mít všeobecný přehled, je vysokoškolské studium důležité. Navíc vás naučí i jistý způsob myšlení, to je ta dekompozice problémů. A konečně: Kdo chodil pět let na vysokou, je schopen se zorganizovat, plánovat, systematičtěji pracovat. A to taky není málo. Dovolím si jednu radu na závěr: Nebuďte na nic sami – ani ve škole, ani v podnikání. Budete to mít snazší. A cesta vede klidně i přes školní projekty a univerzitní soutěže, kde můžete klidně poznat budoucí partnery v podnikání nebo kamarády ve škole. Nikdy nevíte, na koho můžete narazit.

Matúš Nosko, student posledního ročníku magisterského studia na FIT VUT. Se svým bratrem Svetozárem založili úspěšný start-up MaNoSens a nejnověji pak společnost Guardexy, která se soustředí na kyberbezpečnost provozu fotovoltaických elektráren. Získal ocenění v soutěži Booster Challenge i v Ceně podnikavosti VUT. A taky čerstvě významnou investici velké společnosti.

Zdroj: FIT VUT

Témata