V Ateliéru sochařství FaVU mají 3D technologie pod kůží

Technologie pro 3D tisk a robotické obrábění jsou fenoménem posledního desetiletí. Na VUT je jejich vliv znát nejen na technických fakultách, ale významně se projevuje také na Fakultě výtvarných umění (FaVU). Díky nadšení pedagogů Ateliéru sochařství se zde podařilo rozvinout specifický přístup k zavádění digitálního sochařství do výuky, který nemá na českých vysokých školách obdoby.

Podle Michala Gabriela, pedagoga FaVU a jednoho z nejvýznamnějších současných sochařů v Česku, představuje 3D tisk a vše, co s ním souvisí, větší historickou změnu, než jakou byla ve své době fotografie. „Trojrozměrné objekty na člověka působí silněji než dvojrozměrné a nové 3D technologie mají větší dopad na průmysl. Díky nim mohou výrobci vytisknout jeden unikátní výrobek, který je zrovna potřeba, a nemusí kvůli tomu zavádět nákladnou sériovou výrobu. U laika někdy může digitální svět vyvolávat zdání uniformity, ale tady je to přesně naopak – je to cesta k naprosté individualizaci,“ nabízí svůj pohled Gabriel.

V nultých letech 21. století se díky náhodě seznámil s jednou z nových aplikací pro 3D modelování. V té době ještě netušil, že je to začátek něčeho přelomového. „Doprovázel jsem kolegu z tehdejšího Ateliéru průmyslového designu FaVU Zdeňka Zdařila do jedné firmy, kde nám představili prostorovou myš, která fungovala jako virtuální špachtle, a umožňovala tak modelovat objekty v počítači. Výsledky však nebylo možné dostat fyzicky ven, a proto jsme o zařízení v té době neměli zájem,“ vzpomíná. Dostupná technologie pro 3D tisk, která to již uměla a nebyla omezena jen na průmyslové využití, se objevila již půl roku poté a Michal Gabriel s kolegou z Ateliéru sochařství Tomášem Medkem v ní okamžitě viděli potenciál pro tvorbu a výuku. Technologie je fascinovala a rozhodli se, že ji postupně zapojí do tradiční sochařiny na fakultě. Začátky však nebyly snadné, protože se nebylo kde zeptat, jak s technologií pracovat a jak s její pomocí učit.

„Naivně jsme se domnívali, že to půjde samo, ale narazili jsme na řadu překážek,“ říká Gabriel. Například ceny tiskáren byly mnohem vyšší než v současnosti. První tiskárna, kterou na FaVU VUT pořídili díky grantu, stála 1,5 milionu korun a její provozování bylo rovněž finančně náročné. K tomu se setkávali s nedůvěrou studujících, kterou se dařilo jen pomalu překonávat. „Někteří studenti měli pocit, že si něco takového nemohou dovolit, že je to moc drahé, jiní zase dávali přednost tradičním technikám a k digitálnímu sochařství pociťovali nedůvěru. Zkoušeli jsme organizovat různé studentské výzvy a soutěže, ale i tak šlo zavádění digitálních metod do výuky ateliéru někdy ztuha. Nejdůležitější však bylo, že jsme postupně získávali zkušenosti, jak s nástroji pro digitální sochařství pracovat,“ popisuje začátky Gabriel.

Mezníkem byl vznik 3D studia, které v roce 2007 Gabriel s Medkem v rámci Ateliéru sochařství na FaVU založili a vybavili prvními tiskárnami. Studenti opatrně pozorovali, co na novém pracovišti vzniká, a když viděli zajímavé výsledky, do aktivit studia se zapojovali.

„I nyní, kdy je 3D tisk mnohem dostupnější a známější, určitý odstup u studentů stále zůstává. K posunu však došlo. Dříve na FaVU platilo, že bez základních řemeslných znalostí práce s hlínou a sádrou jsou studující v oboru ztraceni. To už neplatí. Stále je dobré ovládat tradiční technologie, ale studenti už také vědí, že mají k dispozici alternativu v podobě nástrojů digitálního sochařství,“ vysvětluje pedagog.

V současnosti se s možnostmi 3D tisku seznamují studující Ateliéru sochařství hned od prvního ročníku. Během prvních čtyř semestrů modelují do hlíny postupně autoportrét, figuru ve dvoutřetinové velikosti a drapérii. „Jedná se o samé těžké úkoly, které mohou vytvářet tradičně s pomocí fotografie a zrcadla. Mohou však také využít sken a vytisknout zmenšeninu své hlavy nebo těla, což jim dává možnost pozorovat způsobem, který zrcadlo nebo fotka neumožňuje. Ať už si vybírají jakoukoliv metodu, kvalita výsledných modelů je u obou skupin obdobná. Digitální technologie se jim však takto dostává pod kůži, což se projevuje i tím, že na konci prvního semestru drží 3D tisk hlavičky jako pomůcku každý. Ve finále jsou totiž všichni motivováni výsledkem,“ říká Gabriel a dodává: „V dalších semestrech již mají tematickou volnost a všímáme si, že zhruba polovina studentů ve využívání nástrojů digitálního sochařství pokračuje.“

Díky nadšení a dlouhodobě utvářenému vhledu do nových technologií se na FaVU rozvinul specifický přístup k zavádění digitálního sochařství do výuky. I na jiných uměleckých vysokých školách v ČR již mají 3D studia, ale jedná se spíše o servisní pracoviště bez propojení s výukou. „Také u nás se studio z praktických důvodů organizačně osamostatnilo a nabízí služby dovnitř i vně FaVU. Klíčové ale je, že jsou s ním stejně jako v jeho počátcích spojeny výukové procesy. Kontakt studentů s digitálními nástroji tak není omezen pouze na vyzvednutí hotového díla, ale musí si projít celou cestu jeho vzniku od začátku do konce, nikdo jiný to za ně neudělá,“ přibližuje Gabriel procesuální přístup k digitálnímu sochařství, který odlišuje FaVU od ostatních uměleckých vysokých škol v Česku. V rámci procesuálního přístupu se autor díla nebrání jakékoliv výzvě, která jej napadne v průběhu realizace. „Výsledek lze měnit podle toho, co nabídne materiál nebo proces, v kterém sochu zpracováváme. Příkladem jsou sochy jednoho z našich absolventů, Tomáše Pavlackého, které vznikly zásahem do kódu programu virtuálního modelu. Což vás vůbec nenapadne a žádné servisní studio vám to nenabídne, pokud nejste ponořeni v souvisejících technologiích a neuvědomíte si, že všude v procesu tvorby lze najít východiska pro její posunutí.“

Digitální sochařství vnímá Gabriel především jako nástroj, který může vstupovat do různých fází procesu tvorby. Výhodou tohoto pojetí je podle něj to, že se tvůrce nemusí omezovat jen na umění a může své znalosti využívat v mnoha dalších oblastech od průmyslu přes IT sféru až po antropologii. „Máme absolventy, jako je například Ondřej Bílek, který na škole o digitálním sochařství nechtěl slyšet, a teď by se bez jeho nástrojů při modelování pravěkých lidí pro muzejní expozice neobešel. Pokud porozumíte principům digitálního sochařství, najdete uplatnění v jakémkoliv oboru, který souvisí s trojrozměrným modelováním. Přeskakujete měsíce dorozumívání a jste rovnou v procesu, i když hned neznáte všechny detaily oboru,“ říká Michal Gabriel.

Myslí si, že ty nejzásadnější věci se v oblasti digitálního tisku a modelování již odehrály. V oboru se sice pořád něco děje a je co sledovat zejména ve vztahu k průmyslu, ale podle Gabriela jde spíše o zpřesňování, než že by šlo o něco přelomového. „Oblast, od které ještě čekám něco nového, je virtuální realita. Chtěl bych, aby na FaVU vzniklo studio, které se bude věnovat sochařské práci v této technologii. I ve virtuální realitě lze pracovat s naskenovaným fyzickým modelem nebo vše tvořit od začátku jen s pomocí dat. Stačí jen brýle a ovladače digitálních špachtlí. Zatím však neumíme data z virtuální reality přesouvat přímo do fyzického prostoru. Na okamžik, kdy to dokážeme, a na budoucí využívání umělé inteligence v oboru jsem velmi zvědavý. To je to, co mě na FaVU drží,“ uzavírá Michal Gabriel.

(kub)

Článek vyšel v tištěných Událostech na VUT.

Témata

Související články:
Designér vodních dýmek: Zákazníky baví, když mohou pozorovat, co se děje uvnitř
Stojíme u zrodu stejně revoluční novinky, jako byl objev fotografie, říká Michal Gabriel o digitálním sochařství
Nečekala jsem, že se uměním budu živit, říká jedna z nejvýraznějších současných umělkyň Vendula Chalánková
Vědci z VUT významně pomohli s výrobou ochranných pomůcek a nyní pracují na nových projektech
Předky z pravěku bychom na ulici asi nepoznali, říká sochař Ondřej Bílek